Galapágy a zvířátka
Dost bylo rad, chytrých řečí a historie. Jaké jsou na Galapágách pěkné treky a výlety, kam se vydat za kterým zvířátkem a co všechno tu uvidíte?
Bohužel na některé ostrovy a na některá místa na různých ostrovech se dostanou pouze cestovatelé na výletních lodích, takže jsou pro chudého cestovatele nepřístupné. Je to škoda, ale člověk se bez problému zabaví i na místech, kam se bez problému dostane.
Santa Cruz
Vedle Santa Cruz je malý ostrov Baltra, kde je letiště a většina cestovatelů začíná svůj výlet právě zde. Je to krásný ostrov, i když je na něm hodně měst, včetně největšího města Galapág - Puerto Ayora.
Když jsme dosedli na archipelago, nejvíc natěšení jsme byli na suchozemské želvy. Autobusem jsme se proto hned první den vydali do městečka Santa Rosa, odkud to byla ještě celkem štreka do rezervace El Chato, kde si želvy běhaj, jak se jim zlíbí. Cestu nám krátilo to, že co dvacet metrů jsme objevili želvu v příkopu vedle prašné cesty, která vedla mezi loukami pro krávy. Pastviny jsou pro želvu obrovskou ideální, v přírodě totiž zastává stejnou funkci, jako každý býložravec - pojídat vegetaci a tím dělat prostor pro nové rostlinky. Takže není divu, že se jim mezi krávama daří.
Želva obrovská má celkem špatný zrak. Nemá ani důvod vidět jako ostříž. Přirozeně nemá žádné predátory a její potrava ji roste přímo pod nosem. Proto většinou si nás želva všimla, až když jsme byli celkem blízko, a tak se lekla a výstražně zasyčela. Občas jsme si naopak my nevšimli želvy a objevili jsme ji až podle syčení. Na co je jejich syčení důležité jsme zjistili hned za samotným vchodem do rezervace, kde jsme nejprve museli odevzdat symbolickou částku. Hned za budkou se dvě želvy - asi samci - sice zpomaleně, ale neméně agresivně naháněli. Jedna potvora se tu druhou snažila se syčením kousnout do ocasu, a ta druhá jí utíkala. Žádně závratné rychlosti nedosáhli, ale i tak jsme byli z jejich nahánění překvapení.
Do rezervace jsme došli celkem pozdě, a tudíž jsme byli svědky toho, jak si želvy ustýlají před spaním. Zalezou si do nejbližšího močálu a uvelebí se v bahně. Střed ostrova je totiž už celkem vysoko, a v noci tam může být dost zima. Bahno tyto chladnokrevný živočichy izoluje. To je však pouze naše teorie, možná, že se jim v bahně prostě líbí a rády do něj v noci foukaj bubliny.
Blízko města Puerto Ayora je Tortuga Bay - krásná pláž s ne až tak čistou vodou, kde si v mělčině plavčila kareta zelená a v mangrovu se schovávali žraloci. Nonstop kolem nás hopsaly pěnkavy a čekaly, kdy z nás vypadne nějaký drobek, a z vody čas od času vylezl leguán a bez problému se uvelebil hned vedle nás. Z tohoto důvodu se nedoporučuje házet věci jen tak na písek, ale lepší je si je pověsit na jeden z mnoha věšáků k tomu určených. Hodně lidí je líných a jedou na pláž lodičkou z přístavu, což je chyba, protože cesta tam je ještě zajímavější než samotná pláž.
Dlouhá cesta nejdřív vede skrz lávové pole, kde se kolem cestičky tyčí vysoké kaktusy, po kterých běhaj ptáčci. Především to byli drozdci a pěnkavy. A právě pěnkavy Darwina při jeho návštěvě zaujaly, protože na každém ostrově vypadaj trochu jinak a živí se jinou potravou.
Po lávovém poli to bylo ještě několik minut pěšky po pláži, kde mořští ptáci honili kraby v písku a fregatky se nechaly unášet silným větrem nad našima hlavama. Kousek opodál byly mangrovy, vedle kterých se slunila velká skupinka leguánů mořských. Zevlili a nás si nevšímali. Byli téměř nehybní, jen zvedali hlavu, aby chytli co nejvíc slunečních paprsků, kterých bylo dneska pomálu, a občas hlasitě pšikli.
Jejich pšiky byly tak nečekané, že jsem se vždycky lekla. Je to jak když člověka lechtá tak dlouho v nosu, až si zuřivě pšikne a z nosu mu vyletí nudle. Leguání nudle je malý gejzírek vody, který nosem vyflusnou, a tak se zbavují přebytečné soli, kterou napolykaj při potápění se pro zelené řasy, kterými se téměř výhradně živí.
Kousek za Tortuga Bay bylo místo, kde se rádi slunili malí rozkošní leguánci, ti byli na rozdíl od svých rodičů akčnější a neustále hledali to nejlepší místo a ten nejlepší kámen. A mezi nimi se hemžily malé ještěrky.
Z přístavu lze vzít loď-taxíka na druhou stranu zálivu (jinak, než přes vodu se tam dostat nedá), kde fascinující cestička kolem téměř vyschlých slaných jezer vede k zatopenému kaňonu, kde je voda o něco teplejší, než v oceánu, je krásně čistá a plavou si tam celkem velcí ploskozubci - krásně zbarvené ryby okusující korály a kameny a kadící písek. Kaňon se dá vodou prozkoumat křížem krážem a na jeho zdánlivém konci jsme přelezli přes pár kamenů, za kterými se schovávalo další jezírko s ještě více rybama a bez lidí. Jedno z nejhezčích míst, kde se dalo jen tak plavčit a užívat krásný den.
Isabela
Na náš druhý ostrov jsme dojeli loďkou ze Santa Cruz. Je důležitý si loď booknout aspoň den dopředu, protože všechny vyráží brzo ráno, a to jsou ještě turistický okýnka zavřený. Taky je potřeba mít po ruce nějaký drobný, protože lodě kotví dál od přístavu a tudíž vás tam doveze jedině menší loďka “taxík”, která zadarmo nejezdí. Jsou to sice další rozkutálené korunky, ale každý si holt potřebuje vydělat a jinak než v turismu se na Galapágách vydělává těžko. Celkem cesta trvá zhruba dvě hodiny, a nejbezpečnější je sedět vzadu, protože tam to nejmíň houpe. Zároveň tam však stříká voda.
Na Isabelu jsme dojeli celkem brzo, takže jsme měli ještě celý den na zkoumání. Chtěli jsme jet na odpolední výlet na Tintoreiras, což jsou mini lávový ostrovy hned u přístavu. Bohužel jsme v žádné agentuře nepořídili, dokud jsme neobjevili dva mladý vyfrčený kluky, kteří nám tam domluvili kajaky.
Nemohla jsem se dočkat. Jelikož jsme vyrazili celkem pozdě, žádný další turista se k nám nepřidal, a tak jsme měli průvodce sami pro sebe. Nejdřív jsme se projeli kolem ostrovů a mimo spoustu krabů a mořských ptáků jsme viděli tučňáka galapážského.
Tento tučňák žije v podstatě na rovníku a nejvíc na sever ze všech svých tučňáčích kámošů. Určitě se ptáte, proč se na Galapágách líbí tvorovi, který normálně dává přednost studenému až mrazivému podnebí. Tajemství tkví v mnou nenáviděné ledové vodě. Humboldtův studený proud proudí z jihu kolem Jižní Ameriky směrem nahoru, a cestou z hlubin vynáší dobroty v podobě živin, kterými se živí malý korýši známí jako kryl. Ti nastartují celý ekosystém a díky tomu jsou vody na západě od kontinentu nebývale bohaté na ryby a jiné živočichy. A právě ryby kdysi přilákaly i tučňáky. Jelikož žijí jen na pár ostrovech, jsou vzácní a každý zásah do jejich prostředí je ohrožuje. Především se na jejich malé populaci podepisuje jev El Niño.
Klimatický jev se objevuje ve vodách Pacifiku jednou za několik let a vždy znamená pohromu pro zdejší ekosystém. Studený proud se oteplí, ryby zmizí, predátoři pojdou hlady. Galapágům se naštěstí El Niño často vyhýbá, ale na konci minulého století stihl zničit téměř všechny korálové útesy, které se do dnešní doby nedokázaly vzpamatovat.
Po prozkoumání ostrovů jsme zaparkovali kajak u bójky a zašnorchlovali jsme si kolem, zatímco na nás průvodce zuřivě mával pádlem a ukazoval nám, kde jsou trnuchy a rejnoci.
Jelikož má Isabela stále aktivní sopky, neváhali jsme a vyrazili na tour na tu nejpřístupnější - volcán Chico. Kdysi jsme byli nadšení, když jsme na Samoe poprvé viděli lávové pole. Pohled pro nás naprosto nepochopitelný, kde kam jen oko dohlédne je pomačkaná černá ztvrdlá hornina. Jenže od té doby jsme viděli sopek několik, a už to pro nás taková pecka není. I přesto byl tento výlet příjemnou procházkou, se zajímavou krajinou a krásnými výhledy na zbytek ostrova a taky na úplně nejmladší ostrov Galapág - Fernandina.
Z města vede moc pěkná cestička na Wall of Tears - zeď slz, kterou postavili vězni za dob, kdy byla Isabela trestaneckou kolonií. Vězni zde museli stavět obří zeď bez účelu a mnoho z nich při tom zahynulo. Dnes je to zajímavé místo, které připomíná, že ostrovy nebyly vždy takovou oázou, jakou jsou dnes.
Po cestě na zeď je moc pěkných zastávek. Několik pláží, jeskyně a nádherný záliv obehnaný mangrovy s tou nejblankytnější vodou, kterou si dokážete představit. A s jednou lavičkou a na ní válejícím se lachtanem.
San Cristóbal
Na ostrov San Cristóbal se nedá dojet přímo z Isabely, ale člověk musí nejdřív zpátky na Santa Cruz. Z Isabely pluly lodě strašně brzo ráno, a tak jsem si rozespalá zapomněla na hotelu žabky. Musela jsem se pro ně vrátit, protože to byly moje nádherný botičky z hipísáckého města Palomina z Kolumbie. Abych to stihla, rychle jsem si našla taxík. Od Peti jsem dostala pětidolarovku a ještě se řidiče ptala, jestli bude mít pak na vrácení. Zavezl mě tam i zpátky a pak tvrdil, že na vrácení nemá. Chtěla jsem mu nechat celou bankovku, ale řekl, že to je teda dobrý. Nadšeně jsem Peťovi bankovku vrátila se slovy, že pan řidič prý hezký holky vozí zadarmo, a Peťo jen suše podotkl: “neměl na vrácení, co.”
Další naše loď, už na San Cristóbal, jela až odpoledne, takže jsme aspoň měli čas se znovu pokochat želvama v Darwinově centru. Na naši destinaci jsme dopluli už celkem pozdě (v tropech se celoročně stmívá kolem 6.-7. hodiny) a tak jsme jen prozkoumali pláž plnou lachtanů hned vedle přístavu, kde někteří lachtánci vypadali, že nebudou starší víc jak den.
Na severo-východě města byla Playa Mann a kousek dál Playa Punto Carola, z nichž ta druhá byla větší a super na zevl. V moři plavala spousta mořských želv a občas k nám připlul zvědavý lachtan. Byli jsme tam skoro celý den a pozorovali jsme válející se lachtany na pláži, jak se při přílivu všichni postupně začali posouvat dál od vody, když přišla větší vlna. Zaspali jsme, a když jsme se probrali, objevili jsme vedle nás odpočívajícího velkýho samce. Časem se z vody začal štverat další samec a já se trochu bála, aby se nezačli rvát na našem ručníku, ale náš samec nenechal nic náhodě a šel svého soka prohnat do vody.
Dál na sever je krásná cestička mezi kaktusy s lávovými kameny, která vede do kopců, kde v korunách stromů zevlí fregatky. Jsou to krásní elegantní ptáci, ale jsou to trubky a nesmí si namočit křídla, jinak by se utopili. Proto nemůžou lovit ryby z vody, ale musí je buď čapnout za letu z hladiny, nebo ukradnout jinýmu ptáku přímo ze zobáku. Proto jsou považovány za pěkný mrchy. A ačkoliv se ptáci většinou brání, proti velké otravné fregatce nemají šanci.
V kopci jsme našli jednu z mnoha soch Charlese Darwina a krásnou šnorchlovací zátoku, kde si jeden lachtan užíval života. Všichni mořští savci jsou strašně pohodový zvířata, asi jim ten návrat do moře svědčí.
Nevzdávali jsme se a šli dál do kopců. Došli jsme na další pláž, kde už nikdo nebyl, jen lávová volavka, která vyblila nějakou hmotu, jen aby ji potom zase spokojeně zbaštila. Po této události jsme byli naprosto uspokojení z divoké přírody a šli zpátky na pláž, abysme stihli západ slunce.
Z pláže byl v moři vidět ostrov León Dormido. Není to ostrov, jako spíš velký kámen čouhající z vody, který kdysi někomu připomínal spícího lva, a tak získal svůj název. Jezdí se k němu potápět a šnorchlovat. Nás na tento výlet především nalákal fakt, že tam je šance vidět kladivouny. Ty jsme sice neviděli, ale viděli jsme neuvěřitelný množství ryb, karet i menší žraloky. Prošnorchlovali jsme ostrov celý dokola a na jedné straně byly pěkný vlny a proud, což bylo celkem dobrodružný.
Baltra
Rada na konec: Na letiště vede jen jedna cesta. Autobusem, nebo autem, se musí přejet celý ostrov Santa Cruz, potom sednout na loď a přeplout přes průplav a potom ještě jedním autobusem přes ostrov Baltra. Ten je kromě letiště neobydlený, a vzhledem k jeho velikosti se tam povedlo dostat predátory pod kontrolu, a díky tomu se tam daří vzácným suchozemským galapážským leguánům. Jsou větší, než ti mořští, a mají žlutavou barvu. Jelikož se na ostrově člověk moc nezdrží, je dobré čučet z okna autobusu, protože já jich takto kolem cesty viděla hned několik! A když jsme šli už z haly přímo do letadla, venku jsme viděli dalšího, jak si pochutnává na kaktusu. Jinak je tohohle leguána možný vidět v Darwinově centru na Santa Cruz, ale vidět ho v přírodě je lepší!
Omlouvám se za přehnanou dýlku blogu, ale o Galapágách by se toho dalo napsat ještě mnohem víc. Slibuju, že příští blog už bude daleko kratší. Pokud máte nějaký dotaz nebo připomínku, tak mi napište na e-mail a nebo se rozjeďte v diskuzi dole. Příští blog bude kdoví o čem, ale určitě to bude zase strašně zajímavý.
