Na lodi (3/3)
Amazonie je sice hodně daleko od velkých měst a jednoduše se tam dá dostat jen letecky, ale jakmile jste v ní, je cestování docela snadný. Velký řeky fungujou jako cesty pro ohromný množství lodní dopravy. A dokonce po řece největší, samotné Amazonce, plují i obří trajekty. A tak jsme této dopravy využili a na pár dnů si zajeli do trošičku jiné Amazonie, do té v Peru.
Leticia v Amazonii je takový dopravní uzel. Ačkoliv do ní nevede jediná silnice, lodí se z ní dá dostat jak do Peru, tak do Brazílie. Do obou zemí se popravdě dá dojít i pěšky (nebo doplavat), a nezabere to ani pět minut. Ale do nějakého většího města už to trvá dýl. My se vydali do Iquitosu v Peru. Každý den brzo ráno (kolem třetí hodiny) vyráží velká loď po Amazonce a trvá 12 hodin, než se dostane do cíle. Připadá vám to dlouhý? Pomalejším lodím to trvá asi tři dny! Člověk musí mít vlastní hamaku, tu si pověsí někde na lodi a tři dny se válí a hledá ve vodě delfíny. Zní to super, ale prý to není úplně bezpečný. My si vybrali rychlejší loď.
Po čtyřdenním výletě v Kolumbii jsme rovnou vzali loď na ostrov Santa Rosa a tam hledali hostel. Santa Rosa je na Amazonce od Leticie jen pár set metrů, ale už patří Peru. Byla už tma a tak jsme vzali tuktuk a týpek nás zavezl k pochybnýmu ubytku, hned vedle diskotéky. Vstávali jsme ve tři ráno a naštěstí jsme byli natolik unavení, že jsme se i přes brutální hluk celkem prospali.
Loď doplula někdy ve 4 odpoledne do Iquitosu a okamžitě jsme začali shánět tour do džungle. Řidič tuktuku nám nabídl, že nás zaveze do jednotlivých agentur. Neměli jsme času nazbyt a tak jsme souhlasili. Nejdřív jsme ale zastavili v předem booknutým hotelu. Tam nám paní řekla, že už nemá volný náš pokoj, jen jiný a daleko dražší. Na tyhle blbosti jsme byli příliš unavení a tak dlouho jsme na ňu blbě čučeli, dokud nám to postupně nezlevnila až na původní cenu. Náš kamoš tuktukáč na nás počkal a vzal nás na tour po městě a agenturách.
Před první agenturou nás odchytil jiný řidič tuktuku a náš kamoš ho od nás zuřivě odháněl a vzal nás do další agentury. Tam jsme se taky nedohodli, a venku nás opět čekal druhý řidič, který nás musel pronásledovat a znova nás ukecával na tour. I přes protesty našeho kamoše jsme se nechali zavízt do třetí agentury, kde jsme se už domluvili na výlet hned na další den. Místo velice potřebného odpočinku po noci na lodi mě čekalo praní prádla v umyvadle a šest hodin lehkého spánku.
Iquitos je největší město světa, do kterého se nedá dostat po silnici. Proč taky, řeka pro dopravu bohatě stačí. Ale pokud si představujete romantické město bez aut napůl zarostlé džunglí, tak se pletete. Naopak je to betonové město jako každé jiné a jezdí tam obrovský množství smradlavých tuktuků a aut.
Ráno jsme jeli nejdřív do města Nauta, odkud jsme lodí dopluli na malý přítok Amazonky a tam jsme tři dny spali na jednom místě a zkoumali džungli okolo.
Dělali jsme spoustu věcí, které jsme dělali už na našem prvním výletě do amazonské džungle. Například jsme také chytali piraně, což jsem tentokrát bojkotovala, nebo v noci hledali malýho krokodýla. Jenže náš průvodce Wilson nebyl úplně sehraný s naším kapitánem lodi a první noc výletu se krokodýla chytit nedařilo a nedařilo. Wilson už byl extrémně otrávený, a když konečně jednoho krokoše chytil, ukázal nám ho na deset sekund, mrsknul ho zpátky do vody a fištěli jsme na ubytko. Chtěla jsem si myslet, že to dělal pro krokoše, aby neměl chudák zbytečně dlouhý stresy, ale bylo jasný, že jen chtěl být co nejrychlej v posteli.
Náš Wilson totiž co slíbil, to doručil. Nic víc a nic míň. Slíbil nám opičky, tak ukázal do koruny stromů a uháněl dál. V noci nám slíbil tarantuli a tak na ostatní noční zvířata kašlal, jen hledal tarantule všude možně, a jakmile jednu našel a ukázal nám ju, hned jsme šli zpátky. Díky jeho uspěchanosti a neochotě nám ukázat cokoliv navíc jsem si tenhle výlet neužila tak moc jak ten z Kolumbie, na druhou stranu Harold z Leticie holt nasadil laťku hodně vysoko. Wilson uměl anglicky, a tak jsem doufala, že se konečně něco dozvím, protože u rychle španělsky mluvícího Harolda mi hodně faktů uniklo, ale Wilson byl velice skoupý na slova. Škoda.
Zatímco jsme druhý den měli poobědní siestu a já doháněla spánkový deficit, Peťo našel pod domem nosála a běžel pro mě, ať se taky mrknu. Byla jsem nadšená, nosál se nebál, přišel až úplně ke mně a začal mě očuchávat svým dlouhým nosem. Z tlamky mu trčely obrovský tesáky, ale naštěstí byl přítulný a jen se chtěl kamarádit. Na chvilku jsme se s Peťou vydali sami do džungle a on vyrazil jak pes s náma. Nonstop šmejdil a něco požíral, ale vždy byl jen kousek od nás.
Na tomto výletě jsme se tolik nevydávali pěšky do džungle, ale spíš jsme pluli na různá místa loďkou. A jelikož byla řeka uzoučká, kolem jsme viděli zvířat až až. Spoustu vodních i dravých ptáků, leguána, kosmany a další. S banánama jsme taky vyrazili k jednomu stromu, odkud se celkem rychle spustil malý chápan a šel obejmout Wilsona a našeho kapitána. Viditelně je oba dobře znal. Dostal pár banánů a odskákal zpátky na strom. Kousek dál jsme pak na další banány nalákali jiný druh chápana (Tento chápan, anglicky woolly monkey, vypadá úplně jinak, než předchozí chápan, spider monkey. Čeština je v tomto trochu omezená.), který spokojeně požíral banán na loďce jen pár centimetrů ode mě. Wilson nám potom tvrdil, že na toto místo opice chodí, protože si zvykly, že je lidi krmí. Ale opět, jak se sem dostali? Odkud sem chodí? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí.
Když jsme se vrátili z výletu do Iquitosu, tak nám týpek z agentury pověděl, že nám nekoupil lístky na ferry do Leticie, jak slíbil, protože v noci žádná nejede. Splétal něco o tom, že je špatný počasí a že nejspíš nepojede ani zítra, což se nám nehodilo, páč za pár dní nám letělo letadlo z Leticie do Bogoty. Pak teda řekl, že zítra určo pojede. Byli jsme natolik totálně unavení, že jsme se nechali zavíst do jejich hostelu, kterej byl teda extra ošklivej ale zas extra levnej a prázdnej, a šli spát.
Ráno jsme se chodili ptát na loď a zjistili jsme, že měla poruchu (Žádný blbý počasí. Nevím, jestli si týpci mysleli, že jim španělsky nerozumíme, nebo proč mám tak nehorázně kecali.) a že není jistý, jestli v noci pojede (jiná loď ale spokojeně v noci vyplula, kdybysme typkům nevěřili a poptali se, mohli jsme už být v Leticii). Každopádně jsme měli den volna a plánovali jsme ho využít. Vydali jsme se proto tuktukem do záchranýho centra pro zvířata Manatee Rescue Centre. Bylo to tam strašně pěkný. Průvodce nám prozradil, jak se k nim jednotlivá zvířata dostala a i to, že odpoledne zavíraj centrum pro veřejnost a vypustí opice z klecí, aby si spolu mohly zbytek dne hrát v okolních korunách stromů. Hlavně zachraňovali kapustňáky a vypouštěli je zpátky do přírody. Kapustňák jihoamerický je hora masa a tudíž je amazonskými kmeny hojně loven, což ho přivedlo na seznam zranitelných živočichů z hlediska ohrožení.
Tip pro budoucí cestovatele: V Amazonii je na každým rohu spousta center pro opuštěná zvířata, většina jich je však velice kontroverzní, viz můj předchozí článek, nebo například Isla de los Micos u Leticie. Jsou však i taková záchranná centra, jako je Manatee Rescue Centre, kde lidem skutečně jde více o záchranu zvířat, než o peníze od turistů. Jak takováto místa poznat? Hlavní rozdíl je v tom, že ve skutečných centrech se nesmí na zvířata šahat! Pokud vám někde nabízejí pohladit si jaguára, tak je s největší pravděpodobností zfetlý a trápený. Žádnému divokému zvířeti hlazení nedělá dobře a málokteré takové zvíře se může vrátit do přírody. Samozřejmě zvířata v záchranných stanicích mají kontakt s lidmi a může jim být i prospěšný, ale o tom někdy příště.
V noci loď nakonec vyrazila a my s ní. Z neznámých důvodů měli zvlášť patro pro místní a cizince, takže zatímco my se nahoře váleli každej na vlastní trojsedačce, dole se chudáci Peruánci mačkali.
Zpátky v Leticii jsme měli ještě celý den na poslední amazonský výlet. Jenže na plánování už nám nezbyly mozkové buňky. Kousek po Amazonce je národní park Amacayacu, kam několikrát denně jezdí loď. Brzo ráno jsme se tam vydali, aniž bysme o tom cokoliv věděli. Na lodi jsme se poptali, kde máme vystoupit, a naštěstí na stejné zastávce vystoupil jeden pán, který nás zaved za týpkem, a ten nás vzal do vesničky San Martin, kde nám místní šéf začal nabízet možnosti, co bysme mohli dělat. Zjistili jsme, že nemáme s sebou dostatek peněz a tak jsme to museli nakombinovat, abysme mohli s týpkem vyrazit do lesa. Náš týpek a kamoš na celý den se jmenoval Orlando a trochu se strachoval, že nemáme zpáteční lístek do Leticie. My ho ale odbyli s tím, že věříme v naše štěstí, že nám nějaká loď zastaví. Jsme totiž blbí a těm většinou štěstí přeje.
Vydali jsme se s Orlandem do džungle. Ukazoval nám všemožné léčivé rostlinky a vysvětloval, na co všechno používaj kůru z různých stromů. Viděli jsme i pár zvířátek včetně kotulů, ale hlavně jsme měli příjemnou procházku. Potom jsme si dali oběd (jen jeden na půl, na dva jsme neměli dost peněz) a pak už nás Orlando vzal zpátky k řece, abysme počkali na loď. Tak jsme čekali a čekali a pak jsme viděli, jak loď projíždí daleko po druhé straně řeky a mizí. Orlando povídal, že pokud je plná, tak holt nezastaví. To byla poslední loď pro dnešní den.
Propadla jsem trošku panice. Těšila jsem se na poslední noc v Leticii, a jak si dám pivo a budu spát v pohodlné posteli. Měli jsme tam zaplacený krásný hostel a hlavně nám druhý den ráno letělo letadlo. Orlando nám nabídnul nocleh v jeho chajdě, kde přespává, když hlídá hranici národního parku, a že nás pak ráno vezme na první loď, abysme stihli let. No skvělý! Psychicky jsem se připravovala na spaní někde na zemi mezi komáry a pavouky, ale u toho jsme pořád čekali u řeky. Orlando pořád říkal, že ještě počkáme a uvidíme.
No a nečekali jsme zbytečně! Asi o dvě hodiny pozdějc připlula skutečně poslední loď a vzala nás! Lodě totiž během dne chytly takovej skluz, že ta předposlední jela v době, kdy už měla jet poslední. To bylo takový štěstí! Takže ono skutečně blbým přeje! Radostí jsem objala Orlanda a běžela na palubu. Do Leticie jsme už dojížděli za tmy, na což očividně nebyl náš kapitán zvyklej a jen těsně minul malou rybářskou loď. Pak už jel radši krokem.
Další dobrý tip pro budoucí cestovatele: náš průvodce Orlando byl neuvěřitelně milý týpek a povídal nám, jak chystá různé aktivity pro turisty. Národní park Amacayacu je jen kousek od Leticie, a přesto tam moc lidí nezavítá. Proto je to ideální autentický zážitek.
Letadlo do Bogoty jsme stihli bez problému a za ty dva týdny, co jsme se potulovali džunglí, stihli otevřít nový letiště. Byl čas vrátit se do civilizace.
Velká trilogie našeho cestování v Amazonii je u konce. Malý kolumbijský a peruánský cíp kolem té nejúchvatnější řeky světa byl naprosto úžasný a nezapomenutelný. Skutečný ráj na zemi. Přála bych všem, abyste se tam zajeli podívat, jen nejezděte všeci zároveň, už takhle je tam turistů víc než dost.
Pokud máte nějaký dotaz a nebo připomínku, tak mi napište na e-mail a nebo se rozjeďte v diskuzi dole.
